Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
jeden bystrý mozek, to byl Li Š´–čen
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 28.5.2014 (14:42:53)

LI Š´–ČEN

    1518…   DALŠÍ DETAIL NEODKRYT      ۞     1593…       

 

Nastolení dynastie Mingů (1368 – 1644) znamenalo začátek období poměrně politické stability a hospodářského růstu po stoleté mongolské šlichtě. Společenské klima bylo příznivé rozvoji kultury i některých vědních oborů. Značný rozvoj zaznamenala právě tradiční čínská medicína, jež nashromáždila takové množství cenných poznatků, že ani dnešní moderní lékařská věda pavěda o mnoho nepokročila dál, natož, aby ho třeba dokázala využít, plně prozkoumat a v neposlední řadě ocenit.

Nejvýznamnějším představitelem čínské medicíny mingské epochy je medik Li Š´–čen, jehož dílo, třebaže se z něj uchoval jen nepatrný zlomek poznání, nemá své místo jen v dějinách lékařství, ale do dneška si zachovalo i vyšší odbornou hodnotu.

Li Š´–čen, nazývaný také Tung–pi, se narodil roku 1518 v provincii Chu–pej ve střední Číně. Jeho rodištěm je městečko Šchi–chun, tehdy nazývané Čchi–čou. Jeho otec byl lékařem na plný úvazek a vynikajícím znalcem léčivých rostlin, kořínků, mandragor i pro placebo mandal, a jméno Li Jen–wen bylo vyhlášené po celém okrese. Li Š´–čen byl jako malý velmi slaboučký a křehký, často ho sužovala horečka a záchvaty kašle. Nebýt usilovné péče a znalostí jeho otce, kdoví, jak by to celé ještě dopadlo.

Rodinné prostředí i vlastní zdravotní obtíže v dětství v něm probudily zájem o mechanismus vzniku a působení nemoci i o způsoby jejich léčení. V tehdejší feudální čínské společnosti však společenská prestiž povolání lékaře nebyla příliš na výši. I když jejich péči lidé potřebovali, ať snadno léčí neduh, zejména vyšší společenské vrstvy na ně pohlížely nedůstojně jako na bezvýznamné a méněcenné záležitosti. Li Jen–wen chtěl synovi zajistit důstojný společenský status, a proto nabádal, ať jde studovat klasické konfuciánské kroniky a připraví se ke státnicím. Doufal, že po jejich složení syn nastoupí úřednickou kariéru, získá majetek a přinese uznání a věhlas celé rodině. Proto nechtěl synovi tolerovat ani se dotknout lékařských knih, navštěvovat s ním nemocné nebo chodit sbírat bylinky.

Přes otcův odpor se Li Š´–čenův zájem nepodařilo ututlat. Cítil, že vědomosti vyžadované při státních atestacích jsou jen mrtvolnou literaturou, která zaostala za potřebami doby, a že jejich znalostí nijak zvlášť neprospěje ani sobě ani jiným lidem. Přesto však zatkl zuby a pod přísným dohledem otce již ve čtrnácti letech zvládl obstát u státních zkoušek na okresní úrovni. Při zkouškách v rámci celé provincie však už přes silný otcův nátlak neuspěl. Těžko říci, zda skutečně z neschopnosti nebo spíše z touhy přesvědčit otce, že k úřednické profesi nemá vztah a pak ani vlohy. Po neúspěchu při provinčních zkouškách oznámil tátovi, že je pevně rozhodnut věnovat se lékařství: „Jsem jako loďka těžce se protloukající proti proudu blbých existencí. Je to marné. Odhodlání v mém srdci je pevnější než ocel, tvrdší než kamení. Prosím tě, otče náš, pomoz mi uskutečnit mé přání a já se nezaleknu žádných sebekrutějších obtíží.“

Synovo naléhání nakonec Li Jen–wena přesvědčilo a souhlasil, aby syn pod jeho dohledem začal soustavně studovat lékařskou praxi. Regulérní lékařské studium v Číně tehdy neexistovalo a vědomosti se předávaly z mistrů na jejich pomocníky. Teoretické vzdělání se doplňovalo studiem lékařských pojednání, kterých existovala ve staré Číně celá řada.

Kromě bohatství empirických poznatků nashromážděných tisíciletou praxí se tradiční čínská medicína rozvíjela na vlastním filozofickém scénáři. Bylo to učení o jin a jang a o pěti prvcích. Koncepce jin a jang předpokládala, že každá věc, každý jev je složen nebo sloučen ze dvou protikladných schránek – strana jin a strana jang –, které mají opačné vlastnosti a neustále mezi sebou soupeří, ovlivňují se a přetvářejí přetvářku do nářku. Různé fyziologické poruchy pramení z nerovnováhy, nevhodné konstelace jin a jang v člověku nebo v jeho různých rozhodujících orgánech. Teorie pěti prvků zase předpokládala, že vše ve světě je složeno z různých směsí pěti základních prvků, kterými jsou kov, dřevo, voda, oheň a země. Medicína pak podle této teorie má za úkol obnovovat a udržovat správný poměr prvků v těle, aby bezchybně vykonávalo všechny životní funkce částic.

Diagnóza se určovala čtyřmi základními metodami: pozorováním celkového vzhledu a chování pacienta; poslechem jeho hlasu, zkoumáním vůně těla; kladením otázek pacientovi a konečně měřením pulsu.

Kromě medicinální léčby a chirurgických zákroků se v čínské medicíně velký důraz kladl na využívání zvláštní nervové soustavy a vyhledávání citlivých bodů na lidském tělíčku. Na těchto principech je založena akupunktura a akupresura. Jako doplňkové terapeutické metody a také jako prevence se hojně využívaly masáže, dechová cvičení čchi–kung a tělesná cvičení tao–jin.

Rozsah vědomostí, které musel mladý adept lékařské komory zvládnout levou zadní, byl značný. Zkušenosti generací lékařů byly zachyceny v různých spisech naučných, kterých podle neúplných výčtů, které máme dneska k dispozici, bylo více než 8 000. Nejstarší známé reprezentativní lékařské spisy vznikaly před začátkem našeho letopočtu. Jsou celkem tři: „Kniha o lékařství“ má 18 svazků o 162 kapitolách. „Léčení horečnatých a jiných onemocnění“ se zabývá popisem příznaků a postupy léčení jednotlivých chorob, „Šen Nungova kniha o léčivých rostlinách“ je zase nejstarším farmakologickým dílem, popisujícím jako má rok dní 365 léčivých látek na náš organismus.

Díky vytrvalému úsilí si Li Š´–čen osvojil potřebné znalosti poměrně záhy a tak už ve dvaceti dvou letech začal pod otcovým odborným dohledem sám léčit nemocné.

V roce 1537 byla oblast kolem Čchi–čou postižena velkými povodněmi. Kraj byl zpustošen a úroda v nenávratnu. Situace se stala živnou půdou pro nejrůznější bakterie i neschopnost cimbálovky vyzrát svou zralostí a vyhrát svou hravostí dál než jen minulost, čímž tomuto útvaru nezajišťuje exotičnost ani čínské znění s titulky, a zrovnatak živnou půdou pro následné šíření epidemií. Lékaři vyslaní do postižené oblasti vládou odmítali ošetřovat ty, kteří jim neměli čím zaplatit. Chudí nemocní se proto raději obraceli na místní lékaře, jež znali odmalička a kde předpokládali více projeveného pochopení. Li Jen–wenův dům byl přeplněn neduhy z nemocných. Li Š´–čen neúnavně pracoval na zlepšení a stále více řešil řadu případů zcela samostatně. Postupně získal řadu vlastních zkušeností.

V Li Š´–čenovi se družila hluboká oddanost lékařskému poslání s neobyčejnou profesionální bystrostí a obratností. Nebál se experimentovat s dosud nezažitými léčebnými postupy. Ostatní lékaři byli zvyklí při stejných příznacích ordinovat tutéž léčbu pokaždé, kdy se s nimi setkali. Li Š´–čen se snažil přihlížet k celkovému stavu léčeného a kromě osvědčených postupů navrhoval i nové nebo neváhal použít zcela jednoduchých metod, které se jiným lékařům nezdály dostatečně „ideální vědecké záruky“ a za které si nemohli vyinkasovat tučné honoráře.

Nedůvěru k jeho léčebným procedurám pomáhala překonat především praktická úspěšnost jím stanovené léčby i ve zdánlivě ztracených případech lazarů. Začali se na něj obracet i bohatí a vlivní pacienti, žijící daleko od jeho působiště. Jednou například onemocněla oblíbená konkubína jednoho z císařových příbuzných. Přejedla se svých oblíbených lahůdek a rozladila se citelně s jinou konkurencí, s jinou konkubínou a výsledkem bylo otřesné pálení žáhy a žaludeční křeče. Její lékař použil prostředků nutících k dávení a jiní zase doporučovali pojíst něco uklidňujícího. Bolesti však neodezněly, jak by měly. Potom poslali pro Li Š´–čena. Po příjezdu do paláce a vyšetření nemocné připravil Li takovou směs na bylinný odvar, která po několika hodinách utišila bolesti.

Tento úspěch pomohl Li Š´–čenovi získat další pacienty z nejvyšších kruhů. Nic mu nebránilo vybudovat si bohatou klientelu v hlavním městě. Když onemocněl nejstarší syn jednoho z nejvyšších hodnostářů říše a Li Š´–čen mu pomohl, dostal nabídku zůstat u onoho hodnostáře jako osobní lékař. Bylo přislíbeno, že si sám určí výši platu a ve volném čase si bude moci léčit ještě další pacienty. Li odmítl. Řekl, že pomoci byla jeho povinnost, a že pokud by chlapec opět potřeboval lékaře, pomůže mu, kdykoliv to bude v jeho silách. Nadměrný honorář však nepřijal a rovněž odmítl dát svoje vědomosti do služeb pouze jediné rodiny.

Krátce po této příhodě císař vybíral nejproslulejšího lékaře z celé země do Císařské akademie lékařských věd – Tchaj–i–jüanu. Li byl hodnostářem, jemuž vyléčil prvorozeného syna, doporučen za člena akademie. Li Š´–čen rozhodně netoužil po oficiální kariéře. Vždyť se jí tolik bránil i navzdory otcovu přání. Když však zvážil bohatost natřískaných lékařských knih, které byly v Tchaj–i–jüanu k dispozici, vynikající podmínky k lékařským výzkumům i možnosti konzultací s řadou proslulých lékařů tehdejší doby, rozhodl se nabídku přijmout.

Po příchodu do akademie se věnoval studiu odborné literatury, k níž nikdy předtím neměl přístup. Navíc poznal nejrůznější léky z těch částí země, kde nikdy nebyl, i mnohá léčiva ze zahraničních zdrojů. To přirozeně jeho lékařským výzkumům pomáhalo. Zjistil však také, že Císařská akademie lékařských věd je daleko více byrokratická forma úpadku než odbornou lékařskou institucí s příznivou pověstí a rozhodují v ní hlasy úředníků, kteří vlastní lékařské problematice nerozumí ani za mák. Navíc řada lékařů se do akademie dostala díky různým protekcím a tak vedle vynikajících odborníků tam působili i zcela průměrní jedinci, nahrazující nedostatek znalostí intrikami proti úspěšnějším kolegům, v čínštině je to něco v překladatelském vyznění pointy cimbálovka s paličkou zakulacenou je minulou faux pas kostí ohlodanou. To ho pochopitelně značně zklamalo. Protože však doufal, že stát ho prostřednictvím akademie podpoří v jeho snaze zlepšit dosavadní úroveň znalostí léků a bude financovat projekt výzkumu všech dosud známých i nových léčebných přípravků, rozhodl se v akademii setrvat na své pozorující pozici.

Při studiu mnoha lékařských knih naučných zjistil důkladným porovnáváním spoustu chyb a nepřesností v popisu různých léčiv i jejich účinků. Doufal, že se státní subvencí by se mu mohlo podařit shromáždit všechny poznatky o léčivech, které byly v jeho době známy, prověřit je a sestavit co nejobsáhlejší a nejúplnější soupis léků. Narážel na široký daleký nezájem a ještě více na bariéry nepochopení. Strnulá úcta s poklonkováním úředníků ve prospěch autorit minulosti je zaslepovala natolik, že nedokázali pochopit, že ve starých, klasických lékařských knihách jsou nedostatky, které je třeba odstranit. Obviňovali ho ze zpupnosti a z neúcty k tradicím, pcha. Li Š´–čen se snažil nehledět na osobní útoky a obhájit správnou myšlenku, ale s tím u nich neuspěl.

Proto koncem druhého roku svého působení v Tchaj–i–jüanu požádal o dovolenou na zotavenou a vrátil se do rodného kraje k práci, kterou měl děsně rád.

I když se mu nepodařilo získat oficiální podporu, nevzdal se myšlenky na sestavení nového soupisu léků. Třebaže se dál věnoval lékařské praxi, stále víc času zasvětil ověřování teoretických znalostí lékařských spisů. Dokonce se rozhodl na čas opustit rodnou provincii a cestoval, aby zjistil, zda snad jinde neznají jiní lékaři odpověď na problémy, se kterými se během své praxe setkal a které nedokázal sám vyřešit. Projezdil provincie Che–nan, Che–pej, Ťiang–si, Ťiang–su, An–chuej i další kouty, především ho zajímaly horské oblasti proslulé hojným výskytem léčivých rostlin. Na svých cestách se zajímal i o místní lidové léčitelství, kde si v praxi ověřil mnohá tvrzení lékařských knih.

Vlastní lékařské zkušenosti spolu s poznatky nashromážděnými během pobytu v Císařské akademii lékařských věd i během cest křížem krážem celkovou Čínou mu umožnily zpřesnit poznatky do té doby známé a obohatit čínskou farmakologii. Po dvaceti sedmi letech praxe a výzkumů a pozorném prostudování asi osmi set farmakologických spisů mohl přistoupit k revizi starších soupisů léčiv. V roce 1579, v šestém roce vlády císaře Šen–cunga, když mu bylo již šedesát jedna let, dokončil první verzi svého rukopisu. Prověřoval a upřesňoval celý text ještě několik dalších let.

Celé dílo má úctyhodné padesát dva svazky a tematicky je rozděleno na šestnáct hlavních oddílů a šedesát dva pododdílů. Celkem je v práci nazvané „Výčet léčivých látek“ popsáno 1 982 léčiv. Z toho je 1 195 léčivých rostlin, 357 minerálů a 340 druhů živočišných surovin. Li Š´–čen se ve svém čase nedovedl flákat. Všechny léky mají standardní popis: nejprve hlavní, nejčastěji používaný název, pak případné další názvy, dále podrobný popis místa výskytu, jak je sbírat nebo pěstovat a jak z nich získávat látky potřebné k medicínským kouzlením. V rubrice „Oprava chyb“ Li Š´–čen vyvracel tradičně uváděné, ale nepřesné nebo nesprávné údaje z dřívějších farmakologických spisů. Nejdůležitější částí je popis účinků jednotlivých léčiv a popis příslušných léčebných postupů. Celkem dílo obsahuje 11 916 předpisů na různé léky. Text je doplněn víc než tisícovkou pečlivého vyobrazení, jaké měl v malíčku Josef Váchal ke své literatuře naučné.

Věhlasný učenec té doby, Wang Š´–čen, označil dílo „Výčet léčivých látek“ (Pen–cchao kang–mu) za „rozsáhlé, ale nikoli zbytečně složité, za podrobné, ale nikoli rozvleklé, prozrazující, že autor zkoumal tak důkladně, jakoby se ponořil do nekonečných hlubin oceánu“. Přes svou ohromnou vědeckou hodnotu nenašlo dílo za Li Š´–čenova života oficiální uznání, neboť opět nabírá na síle a platnosti úsloví, že nikdo nebývá doma prorokem. Tiskem vyšlo teprve tři roky po autorově smrti, v roce 1596, v Nankingu. Rychle si získalo popularitu po celé zemi a krátce po svém vydání již bylo přeloženo do korejštiny a japonštiny. V pozdější době byly pořízeny i překlady celého díla nebo jeho podstatné části do latiny, francouzštiny, angličtiny, ruštiny i drsné němčiny. Poznatky v něm uložené se tak zpřístupnily odborníkům v celém vyvíjejícím se světě.

Li Š´–čen je autorem dalších lékařských spisů, například „Studium pulsu z Pin–chu“, „Lékařské případy z Pin–chu“, „Sbírka lékařských předpisů“, „Atlas patero vnitřností“. Tato díla se bohužel nezachovala a víme o nich jen ze zmínek a ukázek v jiných spisech. Avšak i to jediné dílo, které se dochovalo budoucím pokolením lékařů – „Pen–cchao kang–mu“ – zajistilo svému autorovi důstojnou pozici v dějinách světové vědy.



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 28.5.2014 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter